Čistírna v Černošicích na hranici hlavního města Prahy se dlouhá léta specializovala především na dobové kostýmy. “Poslední dva roky jsme nevěděli, kam dřív skočit,” říká menšinová majitelka a ředitelka čistírny Eva Wernerová. Mezi jejich zákazníky patřily české i zahraniční filmové produkce s hollywoodskými herci, Barrandovské ateliéry či známá pražská divadla. Teď za sebe hledají náhradu.
Kam sahá historie Vaší čistírny?
Čistírna se tu postavila, tuším, v roce 1992. Já tady dělám ředitelku skoro 20 let. Mám tu deset procent, zbytek vlastní jiná firma. Teď je tady všechno hrozně hektické. Do konce dubna musíme všechno zlikvidovat, což za ty roky není snadné.
Kdy padlo rozhodnutí o definitivním konci Černošické čistírny?
V polovině dubna. Ten návrh jsem majiteli dala já. Ptali jsme se sami sebe: Kolik měsíců vydržíme? Kolik nám dá stát? Kdy nám to dá? Kdy otevřou divadla? Divadla se perou s penězi, i když není krize. Takže než se to, co nás živilo, vrátí do starých kolejí, to může trvat i rok. A rok firma nevydrží.
Neviděla jste žádnou jinou cestu?
Věděla jsem, že jiná cesta není. Jako ředitel bych jinak čistírnu uvedla do strašných dluhů a nevím, kde bych teď sháněla práci. Musíme platit zaměstnance. Nějaké peníze na účtě sice máme, ale nemáme jich tolik, abychom firmu dotovali dlouhou dobu.
Před krizí jste neměli problémy?
Někdy bylo i špatné období, ale poslední dva roky jsme nevěděli, kam dřív skočit. Museli jsme přijmout novou pracovní sílu. Za ta léta jsme měli u filmu a v oblasti čištění kostýmů vybudované opravdu dobré jméno a za tu dobu už se z některých lidí stali naši dobří známí. Práci jsem už poslední roky nemusela shánět. Všichni mi už jenom volali a já vše pouze koordinovala, i když to někdy nebylo vůbec snadné vyjít všem vstříc. A najednou je konec. Když koronavirus přišel, vůbec jsem si nemyslela, že by něco takového mohlo nastat.
A teď? Jak to nesete?
Strašně špatně. Sice jsem si to zdůvodnila, že je to ten nejlepší a jediný krok, který se dá udělat. Ale když jsem pak byla na Barrandovských ateliérech, kde mi děkovali za spolupráci, tak mi to bylo líto. My jsme spolu za ty roky neměli žádný konflikt, což je u čistíren vzácnost. Naše spolupráce byla založena hlavně na důvěře, protože když tam nakládáte plnou dodávku kostýmů, tak se to ani nedá spočítat. Ale musím to brát tak, jak to je. Život jde dál.
Jaké nejznámější kostýmy jste zde čistili?
Určitě ty z Popelky. Měli jsme tu šaty Dory nebo paní Růžičkové, která tam hrála Droběnu. Pak kostýmy z Formanova Amadea. Vlastní rukou jsem čistila obleček Pražského Jezulátka. Vždycky spolupracujeme s panem Troškou, takže všechny jeho pohádky. Z novějších projektů například Marie Terezie.
Koukáte pak na kostýmy, které Vám prošly pod rukama, v televizi?
To mě vždycky bavilo. Třeba teď když běžela Marie Terezie, tak jsem si říkala, že to u nás všechno bylo. Ty kostýmy jsou často staré a hodně použité, už se třeba rozpadají v podpaží. Ale když to pak vidíte v televizi krásně nasvícené, tak to vypadá prostě luxusně.
Prošla Vám pod rukama i řada kostýmů hollywoodských herců…
Dělali jsme pro různé zahraniční filmové produkce. Třeba Johanku z Arku, Hartovu válku s Brucem Willisem, filmy s Tomem Cruisem nebo Orlandem Bloomem. Ale pořád je to jenom hadr nějakýho člověka. (smích)
Kdo převezme Vaše zákazníky?
Vždycky jsem si říkala, že na trhu je konkurence a musíme držet kvalitu. Ale teď, když bych svým zákazníkům ráda někoho doporučila, tak nevím koho. Barrandovské ateliéry mají původní kostýmy z pohádek, které si nechávají čistit doteď. Mají velkou historickou hodnotu. Bylo by škoda, kdyby někdo svojí nezkušeností kostýmy zničil. Věřím, že se snad někdo najde, nebo že si Barrandov studio postaví vlastní čistírnu.
V čem je specifikum Vaší práce?
U filmu je problém velká špína na kostýmech. Potřebujete vodu, rejžák a velký prostor, abyste to pak rozvěsili. Obecně je ale nejdůležitější odhadnout materiály, protože žádný kostým nemá materiálové označení. Třeba v poslední várce z Barrandova byly vlněné kabátky. Když jsem na ně ale sáhla, tak jsem ucítila, že jsou podšité pogumovanou látkou, aby v tom herci nepromokli. Ale bylo to skryté ještě pod podšívkou, takže to nebylo vidět. Jen to tak divně šustilo. Kdybych to dala do chemického stroje, tak by se kabátky poškodily. Státní opera měla na kostýmech třeba zdobení z papíru. Dělali jsme to ve vodě a hodně si s tím hráli. To se nedá dát do stroje. Stejně tak jako historické textilie. Čistit kostýmy je někdy tak trochu adrenalin.
Budete chtít v oboru dál pokračovat?
Jsem unavená, takže teď bych chtěla být alespoň měsíc doma. Zatím nevím, co bych chtěla dělat. Já vlastně ani nevím, proč jsem dělala tuto práci.
Asi láska k řemeslu…
No peníze to nebyly. (smích) Byl to nějaký odkaz řemesla, který jsem kdysi převzala od zkušených kolegyň, které byly mistryněmi v oboru. A já prostě nechtěla být ten srab, který v tom řemesle nebude pokračovat. I když mě to kolikrát štvalo. Hnalo mě dopředu i to, že pokračuji v něčem po někom, kdo něco uměl. Pro mě je to teď cesta, jak z toho kolotoče vyskočit. Ale strašně mě to mrzí.
Asociace prádelen a čistíren děkuje Černošické čistírně jako svému dlouholetému členovi za důvěru a spolupráci, ale především za úctyhodnou reprezentaci našeho oboru. Celému týmu v čele s paní Wernerovou přejeme v jejich dalším působení jen to nejlepší.
